26.07.2007
Každá politická reprezentace právem obsazuje strategicky důležité funkce svými lidmi. Na nynější rošádě s českým stálým zástupcem v Evropské unii je ale vidět kus bídy místní politiky, především nedostatek perspektivní přípravy.
Jan Kohout nepochybně přišel na ministerstvo zahraničí a poté i do Bruselu jako zástupce sociální demokracie a jako takový věru nemusí konvenovat nynější modro-černo-zelené koalici. Jistě, do oficiální argumentace se dá šťouchnout snadno. Vždyť jednobarevná „socanská“ vláda Alexandra Vondru, dnešního vicepremiéra pro evropské záležitosti, kdysi snesla jako velvyslance ve Washingtonu i jako zmocněnce pro přípravu pražského summitu NATO.
Výběr lidí do strategicky významných funkcí pro Českou republiku ukazuje podstatně hlubší potíž. Mezi jmény zvažovanými na Kohoutova nástupce se nevyskytuje nikdo s dlouhodobější zkušeností s evropskou agendou a řekněme s alespoň ročním pobytem v Bruselu za zády. Vysvětlení: Výběr je omezený. Chce-li někdo řečnit o národních zájmech, tak jedním z nich je bezesporu dlouhodobá příprava lidí schopných zastat životně důležité pozice. Že by to někdy nějaký stranický vůdce nahlas veřejně prosazoval, natožpak že by pro to hnul prstem? Protože se garnitury střídají, odpovědnost za dnešní chabou nabídku jde šmahem zprava doleva.
Koncem minulého desetiletí, ještě před vstupem České republiky do Evropské unie, provázel občasné uznalé hodnocení našich zástupců v Bruselu lehký sarkasmus: „Dávejte na ně pozor, až budou přecházet ulici. Kdyby se jim náhodou něco stalo, mohli byste mít velké starosti.“ To bylo před lety. Proč musíme poslouchat podobné poznámky ještě dnes?
Autor: Adam Černý
