28.11.2008
čtk
Česko může díky nedávnému rozhodnutí svého ústavního soudu nastoupit do svého prvního předsednictví unie bez břemene nejistoty ohledně Lsabonské smlouvy. Má však i další dobré výchozí předpoklady: více než pětiprocentní hospodářský růst v době, kdy jiní zápasí s recesí, nízkou nezaměstnanost a dobrý pocit, že od vstupu do EU v roce 2004 se většina věcí dělala správně. Napsal to ve svém nejnovějším čísle německý týdeník Die Zeit.
Skutečnost, že Česko může Lisabonskou smlouvu ratifikovat, zjednodušuje blížící se předsednictví Prahy v EU i za situace, že prezident reformní dokument nechce. Mnoha Čechům ale teď bude vánočně teple u srdce. V obou komorách českého parlamentu totiž smlouva nachází napříč stranami solidní podporu. Vláda a vrcholní úředníci se nyní s úlevou chystají převzít od 1. ledna předsednictví unie, které je pro Čechy jejich první.
Kapička hořkosti sice zůstává, protože do tohoto data poslanci v Praze asi nestihnou smlouvu ratifikovat. Na to mají příliš málo času. Na druhé straně se tím Češi nemusejí příliš trápit, protože budoucnost reformní smlouvy už nyní nevisí na jejich souhlasu, ale na novém irském referendu. A to, jak se proslýchá z Dublinu, se stěží bude konat dřív než v létě příštího roku. Navíc jeho výsledek je, po zkušenostech s irskými voliči, stěží odhadnutelný.
Do svého prvního předsednictví tak mohou Češi nastoupit bez zátěže, budou ale muset svou práci vykonávat stále ještě na základě starých smluv, jako před nimi Francouzi. Na čele agendy budou mít vztah k východním sousedům unie, situaci na západním Balkánu a energetickou bezpečnost. Po zkušenostech francouzského předsednictví by si ale Češi měli do programu zaplánovat určitý faktor X, i když ten ze své povahy věci není v pravém smyslu plánovatelný. Ale prezident Nicolas Sarkozy si svých šest měsíců v čele EU také představoval jinak – a pak přišla rusko-gruzínská válka a světová finanční krize, a předem připravená agenda byla jen cárem papíru.
Již britského premiéra Harolda Macmillana se v jeho dobách ptali, čeho se jako politik nejvíc obává. Events, events, events, zněla jeho odpověď: události, už ze své povahy nepředvídatelné, ale nikoli nepravděpodobné, prostě něco, s čím se nedalo počítat předem.
V situaci, kdy většinu členských zemí unie oslabuje krize, stojí si Češi (ještě) dost silně s ekonomickým růstem přes pět procent a nízkou nezaměstnaností – v prostoru kolem Prahy se limitně blíží nule. Navíc s pocitem, že od roku 2004 (vstup do EU) dělali většinu věcí správně. To by mělo deset milionů obyvatel země těšit stejně jako ostatní partnery v EU, aspoň v těchto časech.
Dobré východisko pro blížící se předsednictví by tu tedy bylo. Konečné ratifikaci Lisabonské smlouvy tak stojí v cestě už jen dva malé a jeden velký otazník. Těmi malými jsou pochyby o polském a německém rozhodnutí. Polská vláda smlouvu chce, prezident Lech Kaczyński ji odmítá, a nejvyšší soud musí rozhodnout. Německá vláda smlouvu chce, ale prezident Horst Köhler ji nepodepíše, dokud se k ní nevysloví soud. V obou zemích se prakticky nepočítá se skutečným odmítnutím, obě si ale dávají načas, zřejmě i proto, že jim irské odmítnutí tento čas dalo.
Čas ale bohužel ztrácí Evropská unie, a důsledky tohoto stavu věci nijak nezjednoduší. Reformní smlouva měla podle původních představ vstoupit v platnost od počátku roku 2009 a podle nových pravidel měly být podle nových pravidel ustaveny Evropský parlament a Evropská komise. Z toho zatím nic nebude. Pokud ale po Češích i Poláci, Němci a Irové dají definitivní zelenou, bude si EU muset položit otázku, zda čerstvě vytvořené EP a EK skutečně mají dalších pět let (do skončení mandátu) pracovat podle starých pravidel. To by totiž byla podstatná ztráta, protože lisabonská smlouva poskytuje prostě více možností než stará pravidla.
Způsob, jakým se EU dostane z této časové pasti, je ještě zcela otevřený a musí se prodebatovat v kruhu 27, ale i v čerstvě legitimní nové komisi a čerstvě legitimním novém parlamentu. A tuto debatu budou muset od ledna organizovat Češi. Je to jeden z bodů, který původně v agendě neměli. Událost to rozhodně nebude. Spíš jedna z obvyklých procedur v EU – nutná, nevzhledná, ale odsouzená k úspěchu.
Autor: Euroskop
