EUROZÓNA
Krize, která propukla po odhalení řeckých podvodů se statistikami, již od samého počátku na začátku roku 2010 zaměstnávala nejvyšší představitele celé EU. V následujícím období proběhla více než desítka krizových summitů, které měly za hlavní bod programu řešení krize eurozóny. Až v roce 2012 se začalo zdát, že evropští lídři přicházejí s řešeními, jak řešit stávající problémy a upravit institucionální strukturu eurozóny pro předcházení budoucích krizí.
Rázný zásah Evropské centrální banky
Přelomovým pro osud měnového klubu byl zásah Evropské centrální banky, která se razantně pustila do „záchranářských akcí" na podporu společné měny. Na místo zintenzivnění pomoci státům se ECB na konci roku 2011 rozhodla poskytnout likviditu bankovnímu trhu, kterému hrozilo zamrznutí, protože finanční ústavy si nedůvěřovaly a nebyly ochotné si navzájem půjčovat. Provedla to v rámci tzv. dlouhodobé refinancovací operace známé pod zkratkou LTRO.
V první, prosincové, vlně tendru tříletých úvěrů ECB půjčila komerčním bankám 489 miliard eur. V druhém kole v únoru 2012 ECB umístila na trh tříleté úvěry v hodnotě 529,5 miliardy eur. Injekce více než bilionu eur v rámci nízkoúročených úvěrů uvolnila napětí na trzích, oslabit dluhovou krizi se jí ale nepodařilo.
Výnosy z dluhopisů problematických periferních států po obou kolech LTRO poklesly, protože mnohé banky využily levných úvěrů k nákupu výhodněji úročených státních dluhopisů. Následně ovšem výnosy z těchto cenných papírů začaly opět narůstat na původní hodnoty. Negativním dopadem operace bylo posílení vazby mezi zadluženými státy a bankami. Tento bludný kruh si dali evropští lídři za cíl prolomit prostřednictvím vzniku bankovní unie.
Neomezené nákupy dluhopisů
V průběhu roku 2012 ustaly nákupy státních dluhopisů v rámci „Securities Market Programme", který byl nahrazen novým programem. Prezident ECB Mario Draghi 6. září 2012 oznámil, že banka zavádí nový program intervencí - program přímé monetární transakce (Outright Monetary Transactions, OMTs), tedy možnost nakupovat dluhopisy zadlužených zemí na sekundárním trhu. V rámci programu bude kupovat na sekundárním trhu dluhopisy problémových zemí s kratší splatností rok až tři roky. Podmínkou nákupu je, že země požádá o pomoc z evropských záchranných fondů a bude souhlasit s podmínkami pomoci. Limit pro nákup dluhopisů nebyl stanoven.
Program může být potenciálně v neomezeném objemu, Draghi ale slíbil, že veškeré transakce budou plně sterilizovány. To znamená, že k jejich realizaci by teoreticky nemělo být nutné tisknout další peníze. ECB tedy peníze vezme v jiné části měnové báze, není však jasné, kde přesně.
Proti plánu Evropské centrální banky se stavěl skepticky šéf německé centrální banky Jens Weidmann. Jako jediný hlasoval proti zavedení programu OMT. „Nemůžeme podceňovat nebezpečí, že financování prostřednictvím centrální banky je návykové jako droga," vysvětlil Jens Weidmann následně svůj tvrdý postoj v rozhovoru pro magazín Der Spiegel. Měnová politika se podle něj dostává do oblasti fiskální politiky, kde by měly rozhodovat vlády a ne bankéři.
Návrhy na vznik bankovní unie
Značným problémem souvisejícím s krizí eurozóny byl stav finančního sektoru. Slabé banky a zadlužené národní pokladny se totiž navzájem stahují pod vodu. Státní dluhopisy často vlastní finanční instituce dané země. Pokud rostou výnosy státních dluhopisů, klesá tím i jejich hodnota a zhoršuje se celková bilance bank, které je vlastní. Naopak pokud se dostanou do problémů banky, musí je často zachraňovat státy, což zatěžuje již tak zadlužené veřejné pokladny.
V období od října 2008 do října 2011 schválila Komise státní podporu určenou finančním institucím (např. Fortis, Anglo Irish Bank či Dexia) v hodnotě 4,5 bilionu eur, což odpovídá 37 % HDP EU. Ztráty bank přesto dosáhly takřka 1 bilionu eur.
V červnu 2012 se proto lídři EU shodli na „prolomení bludného kruhu" mezi bankami a státy prostřednictvím vzniku bankovní unie. Bankovní unie by měla spočívat na 3 pilířích. V prosinci 2012 se na setkání Evropské rady podařilo uzavřít dohodu o prvním z nich - společném bankovním dohledu pod vedením Evropské centrální banky (ECB).
Podle kompromisní dohody bude ECB dohlížet nad finančními domy, jejichž aktiva přesahují 30 miliard eur, nebo dosahují více než pětiny HDP mateřské země. Vždy bude dohlížet nad třemi největšími bankami v každé z členských zemí eurozóny a také nad všemi bankami, které dostaly státní pomoc. K mechanismu se mohou připojit i země, které nejsou členy měnové unie.
ČR se podařilo prosadit do recitálu směrnice o jednotném bankovním dohledu záruku, že společný dohled eurozóny nebude motivovat k tomu, aby se překlápěly dceřiné banky na pobočky zahraničních matek a závazek, že bude zavedena informační povinnost z hlediska klientů i národního regulátora, kdyby k takovým krokům mělo docházet. Obavy o systematické přehlasovávání států neplatících eurem v Evropském orgánu pro bankovnictví (EBA) vyřeší systém odděleného hlasování členů a nečlenů měnové unie, přičemž ke schválení je nutný souhlas obou skupin.
Druhým pilířem se stal jednotný mechanismus pro řešení krizí. Tento systém je zaměřený na účinné a efektivní řešení krizí finančních institucí, které nejsou životaschopné. Tvoří jej:
- Jednotný výbor pro řešení krizí
- Jednotný fond pro řešení krizí
Fond má být používán v případě krizové situace banky a je plně financován evropským bankovním sektorem. V listopadu 2020 se členské státy eurozóny dohodly na reformě Smlouvy o zřízení Evropského mechanismu stability (ESM). Po ratifikaci se ESM bude moci stát jištěním pro Jednotný fond pro řešení krizí a jeho rychlejší zavedení do začátku roku 2022 (dva roky před původním plánem).
Třetím pilířem je evropský systému pojištění vkladů (EDIS), který má zajistit větší a jednotnější pojistné krytí pro všechny retailové vkladatele v bankovní unii bez ohledu na umístění banky.
Bankovní unie se stala klíčovým prvkem hospodářské a měnové unie EU. Cílem bankovní unie je zajistit, aby byl bankovní sektor v eurozóně a v celé EU stabilní, bezpečný a spolehlivý, a přispíval tak k finanční stabilitě, a aby:
- banky měly silné postavení a byly schopny odolat případným budoucím finančním krizím;
- se úpadek bank, které nejsou životaschopné, řešil bez nutnosti využít peníze daňových poplatníků a s minimálním dopadem na reálnou ekonomiku;
- roztříštěnost trhu byla snížena harmonizovanými pravidly pro finanční sektor.
Součástí bankovní unie jsou všechny členské státy eurozóny. Členské státy EU mimo eurozónu se mohou k bankovní unii připojit tím, že naváží úzkou spolupráci s Evropskou centrální bankou.
Zpráva čtyř předsedů
Změnu institucionální struktury eurozóny k posílení její soudržnosti dostal za úkol stálý předseda Evropské rady Herman Van Rompuy. Na Evropské radě na konci června 2012 představil výsledky práce tzv. skupiny čtyř předsedů evropských institucí (vedle V. Rompuye také J. M. Barroso, M. Draghi a J.-C. Junker). Součástí jimi vypracované zprávy „K jednotné hospodářské a měnové unii" byl i vznik bankovní unie. Dále skupina navrhla posílení fiskální integrace (integrovaný rozpočtový rámec), koordinaci hospodářských politik a posílení demokratické legitimity.
Na základě konzultací s členskými státy skupina čtyř předsedů dokument dále rozpracovala a na prosincové Evropské radě předložila Cestovní mapu k dotvoření hospodářské a měnové unie, která stanovuje harmonogram přijímání jednotlivých opatření. Nejvyšší představitelé členských států se na setkání nicméně neshodli na konkrétnějších obrysech užší integrace ve fiskální oblasti, v závěrech Evropské rady se tak neobjevil např. společný rozpočet eurozóny, který pod názvem „funkce pro absorpci asymetrických šoků" obsahovala předběžná verze dokumentu.
Odkazy
Aktuální informace o vývoji bankovní unie naleznete na webových stránkách Rady EU.
Role Evropského parlamentu při vytváření bankovní unie na portále EP.
ČR a bankovní unie na webu Ministerstva financí ČR.
