Evropa po druhé světové válce stála na křižovatce: děsivé memento zkázy nutilo k přehodnocení pohledu na tradiční struktury organizace politického života. Evropské státy v první polovině 20. století dvakrát kriticky selhaly ve své stěžejní funkci – ochrany životů a bezpečnosti svých obyvatel. Myšlenka evropské jednoty jako nástroje umožňujícího mírové soužití národů obývajících starý kontinent, která se po staletí vracela v pracích politických myslitelů a občas i v úsilí politických činitelů, měla v této situaci výjimečnou příležitost k uplatnění.

Již během války vznikaly iniciativy navrhující konkrétní formy organizace, jejímž úkolem by bylo udržovat mírové vztahy mezi evropskými národy a regulací jejich ekonomik zajistit obyvatelům kontinentu důstojné životní podmínky. Hospodářská krize 30. let, která přinesla zbídačení širokým vrstvám obyvatel, byla totiž chápána jako jeden z hlavních faktorů, které narušily společenské struktury a otevřely cestu pro podporu extremistických nacionalistických hnutí v řadě států Evropy.

Založení Rady Evropy 5. května 1949 (foto: Council of Europe, Flickr)

Návrhy na celoevropskou organizaci, které se v poválečném období objevovaly, proto reflektovaly potřebu zásadní změny jak v politické tak ekonomické sféře. Konflikt mezi evropskými národy nemohl být odstraněn, dokud nebyly vyřešeny nejpalčivější problémy hospodářských vztahů, tj. odstraněna ochranářská obchodní politika a zajištěn rovný přístup k surovinám a trhům.

Poválečná Evropa a myšlenky sjednocení

K iniciativám, které významně ovlivnily pohled na otázku uspořádání poválečné Evropy, patřil projev Winstona Churchilla v březnu 1943 v BBC, v němž navrhl ustavení Rady Evropy jako organizace na ochranu evropské kultury před barbarstvím, ať již nacistického či bolševického typu. Hlasy po evropské jednotě zaznívaly i z prostředí odboje.

Altiero Spinelli, italský socialista dlouhá léta vězněný fašisty, sepsal již v roce 1941 manifest z Ventotene vyzývající ke sjednocení evropských národů pod jednou organizací, která by zajistila spravedlivější uspořádání vztahů mezi národy a hospodářský vzestup všech vrstev společnosti. Italské federalistické hnutí v závěru války pak ovlivnilo postoje i dalších evropských odbojových organizací.

Marshallův plán a OEEC

Tyto iniciativy vedly v poválečném období ke vzniku celé řady organizací, které podporovaly myšlenku evropského sjednocení, lišily se však jak představami o formě politického uspořádání, tak politickou orientací, představovanou zejm. socialisty a křesťanskými demokraty. Jejich vliv na rozhodnutí formující politický i ekonomický vývoj poválečné Evropy byl nicméně zásadně omezen dvěma vzájemně propojenými faktory: rozhodnutím o osudu poraženého Německa a vznikající studenou válkou.

Proces poválečné obnovy byl proto zahájen v tradičním národním rámci, který nebyl narušen ani realizací Marshallova plánu – amerického projektu, jenž v letech 1948-1952 splnil dvojjedinou funkci politické a ekonomické stabilizace západní Evropy a posílení koupěschopné poptávky po americkém zboží. Jeho nástrojem se stala Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), jejímž prostřednictvím se USA snažily přimět západoevropské státy k užší ekonomické spolupráci. Dokud však nebylo rozhodnuto o osudu Německa, všechny tyto země se užší integraci bránily, neboť by tak omezily možnosti ochrany svých zájmů.

Rada Evropy (1949)

Uspořádání politických i ekonomických vztahů v poválečné Evropě bylo určováno vývojem konfliktu studené války, myšlenka evropské jednoty však nebyla zapomenuta. Projev Winstona Churchilla v září 1946 ve švýcarském Zürichu navázal na předchozí iniciativy a vyzýval k ustavení Spojených států evropských. Jádrem mělo být francouzsko-německé partnerství, obnovující duchovní význam těchto dvou národů i Evropy jako celku.

Řeč Winstona Churchilla na prvním zasedání Rady Evropy 17. října 1949, které se konalo v posluchárně university ve Štrasburgu. (foto: Council of Europe, Flickr)

Hnutí za evropskou jednotu uspořádala v roce 1947 v Montreux kongres, na něm byly předneseny návrhy konkrétních projektů – společný trh uhlí a oceli, celní unie, společná zemědělská politika, společné řešení výzkumu a využití atomové energie, hospodářská a měnová unie. Na květen 1948 byl svolán Evropský kongres, který měl dodat nových sil evropským hnutím, jejichž význam se zhoršující mezinárodní situací upadal.

Kongres se sešel v Haagu a jednal o možnosti ustavení evropské organizace, která by institucionalizovala spolupráci členských zemí v oblasti politické, kulturní a hospodářské. Jednání dominoval spor mezi křídly unionistů a federalistů o podobu a funkce organizace a kompetence jejích orgánů. Rezoluce přijatá kongresem vyzývala vlády k urychlenému vytvoření evropské organizace. Byly v ní obsaženy i konkrétní podmínky členství; členem nové evropské organizace se nemohla stát nedemokratická země. Kongres tak reagoval na nedávný únorový převrat v Československu, který ukázal na křehkost evropské demokracie v podmínkách studené války.

Rada Evropy (RE), jež vznikla v květnu 1949, byla jediným výsledkem hnutí za evropskou jednotu vyjadřujícím široce sdílený pocit nutnosti organizovat vztahy mezi evropskými státy na novém základě. Jako první evropská organizace získala RE parlamentní orgán, Poradní shromáždění, ač jeho pravomoci zůstaly skutečně pouze poradní.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950)

Okolnosti hrotícího se konfliktu studené války připravily novou organizaci o možnost stát se nástrojem regulace vztahů evropských států v klíčových oblastech: v dubnu 1949 byla podepsána Washingtonská smlouva zakládající Severoatlantickou alianci (NATO), která se stala garantem bezpečnosti západní Evropy. Koordinace hospodářské obnovy evropských zemí zůstala v rukou OEEC. Doménou nové organizace se tak stala ochrana demokracie, jejím nástrojem se stala Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá Radou Evropy v roce 1950.

Robert Schuman podepisuje 4. listopadu 1950 Evropskou úmluvu o lidských právech. (foto: Council of Europe, Flickr)

Evropské společenství uhlí a oceli (1950-1951)

OEEC a NATO řešily dílčí otázky poválečného uspořádání v počátcích studené války, neřešily však základní problém poválečné Evropy: postavení Německa a institucionální záruky proti obnovení německé agrese. Ustavení Spolkové republiky Německo v září 1949 bylo prvním krokem, zbývalo však řešit otázku kontroly německé ekonomiky, zvláště těžkého průmyslu, a podmínky znovunabytí práv suverénního státu, který byl okupován spojeneckými armádami.

Těžký průmysl německého Porúří, zejména těžba černého uhlí a ocelářský průmysl, byl klíčem k řešení. Jednak tyto kapacity umožnily Německu vyzbrojit se do dvou světových válek, jednak porúrské koksovatelné uhlí potřeboval francouzský železářský a ocelářský průmysl, opora poválečné hospodářské rekonstrukce. Otázkou bylo, jakým způsobem zajistit Francii podíl na vytěženém uhlí z Porúří, aniž by byla závislá na německé vládě. Francie proto po válce chtěla, aby Porúří zůstalo mimo kontrolu německé vlády.

Schumanův plán

Po dlouhých a obtížných jednáních bylo řešení nalezeno v projektu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), založeném na Schumanově plánu z května 1950. Plán navrhoval ustavení organizace, která by spravovala francouzské a německé zdroje uhlí a oceli, vytvořila společný trh těchto produktů a prostřednictvím nadnárodních orgánů upravovala podmínky výroby a prodeje v těchto klíčových odvětvích.

Vláda SRN v čele s kancléřem Konradem Adenauerem plán okamžitě přijala, ačkoli bylo zřejmé, že jeho klíčovým cílem je nalézt řešení formy mezinárodní kontroly německého těžkého průmyslu, zejména Porúří. Otevíral totiž Německu cestu k rovnoprávnosti. Členství bylo nabídnuto i dalším evropským zemím. Vážný zájem o členství projevily jen Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Itálie. Státy Beneluxu, vklíněny mezi Francii a Německo, měly přirozeně zájem o účast v organizaci, která měla pomoci regulovat vztahy velkých sousedů. Motivy Itálie pro účast v ESUO byly obdobné motivům Německa, poražené země usilující o návrat. Vznik a realizace projektu ESUO byly umožněny politickou podporou USA, které oprávněně vnímaly nedořešenou otázku podmínek obnovy německého státu jako faktor oslabující pozici Západu v období, kdy eskaloval konflikt studené války.

Smlouva o ESUO byla podepsána v Paříži 18. dubna 1951. Předsedou Vysokého úřadu se stal Jean Monnet, který byl skutečným autorem Schumanova plánu a vedl jednání o smlouvě.

Evropské obranné společenství (1952-1954)

Vyhrocený konflikt studené války přispěl na počátku 50. let k pokusům využít vytvořené platformy ekonomické integrace k řešení politického ukotvení Spolkové republiky ve strukturách Západu. Po vypuknutí války v Koreji vznikla potřeba posílení obranných kapacit Evropy, která položila otázku, jak využít potenciálu SRN, aniž by řešením bylo znovuvyzbrojené Německo. Inspirována plánem ESUO předložila francouzská vláda v říjnu 1950 Plévenův plán na vytvoření Evropského obranného společenství (EOS).

Projekt EOS předpokládal, že nové společenství bude fungovat na základě společné evropské armády, s jedním ministerstvem obrany, jednotným rozpočtem i zbrojním programem. Přizvány byly evropské státy NATO a SRN. Zájem však projevilo pouze pět států, které jednaly o smlouvě o ESUO, tj. Belgie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a SRN, ostatní země vyslaly jen pozorovatele. Smlouva o EOS byla podepsána v Paříži v květnu 1952. Na ni pak byly navázány další dohody o budoucím postavení SRN, především ukončení okupačního statutu a obnovení suverenity SRN (tzv. bonnská smlouva). Projekt EOS však zůstal nenaplněn, protože francouzský parlament odmítl v roce 1954 smlouvu ratifikovat. Stejný osud pak čekal i návrh smlouvy o Evropském politickém společenství (EPS), který v návaznosti na EOS připravovali členové parlamentních shromáždění ESUO a RE.

Evropské hospodářské společenství a Euratom (1955-1957)

Další nový projekt nicméně navázal na část iniciativ diskutovaných v rámci nerealizovaného EPS. Beyenův plán celní unie se stal východiskem pro memorandum zemí Beneluxu, na jehož základě státy Šestky přijaly v červnu 1955 na konferenci v Messině rozhodnutí ustavit společný trh a rozšířit sektorovou spolupráci do oblasti jaderné energetiky.

Po složitých jednáních byl v listopadu 1955 dosažen konsensus o cílech i formě nových organizací a do jara 1956 Spaakův výbor vypracoval zprávu, která již byla konkrétním návrhem dvou organizací – Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Myšlenka postupné sektorové integrace byla odmítnuta (s výjimkou atomové energie) a nahrazena nástroji celní unie, která však potřebovala dlouhé přechodné období, během něhož by byla harmonizována opatření upravujících vzájemný obchod i obchod s nečlenskými státy. Zpráva Spaakova výboru pak byla základem pro jednání mezivládní konference, završené po deseti měsících podpisem smluv o Evropském hospodářském společenství a Evropském společenství pro atomovou energii 25. března 1957 v Římě.

Smlouvy o EHS a Euratomu je třeba chápat jako celek, do něhož se promítl obsah kompromisu mezi zakládajícími státy. Jaderná energetika byla jako jediné odvětví vyčleněna pro sektorový přístup. Hlavním důvodem byl zájem Francie na vytvoření nástroje kontroly jaderného programu SRN. Řešení bylo nalezeno v podobě výsadního práva orgánů společenství uzavírat smlouvy na dodávky štěpných materiálů, které nebyly určeny pro vojenské účely, a následně i provádět kontroly, zda tyto materiály byly členskými státy užity pro účely, pro něž byly objednávány. Tím byl splněno hlavní politické poslání Euratomu. Ostatní funkce spočívaly v harmonizaci a koordinaci mírového výzkumu jaderné energie členských států, aniž by však omezovaly možnosti členských států budovat vlastní národní programy.

Smlouva o EHS také odrážela kompromisy vyplynuvší z přirozeně nekonzistentních zájmů členských států. Francie si v obavách z nedostatečné konkurenceschopnosti vlastní ekonomiky vynutila možnost ponechat po omezenou dobu ochranná opatření, pokud hrozila újma určitému odvětví, příp. celému národnímu hospodářství. Oblastí rozporů byl i harmonogram ustavení celní unie a konečná úroveň společného celního tarifu pro jednotlivé druhy zboží; na jednom pólu stála Francie se svou silně ochranářskou politikou, na druhém pak Nizozemí s tradičně liberální politikou volného obchodu. Zemědělství bylo zahrnuto do společného trhu a bylo rozhodnuto o vypracování společné zemědělské politiky. Rozdíly mezi národními systémy podpory zemědělské výroby však byly tak velké, že rozhodnutí o konkrétních nástrojích této politiky bylo odloženo na pozdější dobu. Přechodné období, během něhož měla být přijata veškerá opatření nutná k ustavení společného trhu, bylo stanoveno na dvanáct let.

Dlouhodobý charakter projektu společného trhu i dosavadní zkušenost z fungování ESUO si vyžádaly odlišná řešení institucionálního rámce EHS. Nadnárodnímu orgánu, Komisi, byla ponechána pravomoc legislativní iniciativy, rozhodovací pravomoc však byla přesunuta na orgán zastupující vlády členských států, Radu ministrů. Byla tak posílena vazba mezi politickým rozhodnutím o společných pravidlech přijatých na úrovni společenství a naplňováním těchto pravidel, za něž nesly odpovědnost vlády členských států.

Ratifikace Římských smluv proběhla bez větších problémů, počátkem roku 1958 smlouvy vstoupily v platnost a EHS i Euratom se staly skutečností.

Evropské sdružení volného obchodu

Jednání o projektu společného trhu byla od počátku doprovázena úvahami o jiných modelech ekonomické spolupráce zemí západní Evropy. Iniciátorem byla zejména Británie, pro níž úzce zaměřený plán celní unie nebyl výhodný. Její relativně otevřená ekonomika s dosud převažující orientací obchodních vazeb do zemí Commonwealthu ji vedla k podpoře modelu oblasti volného obchodu. Plán předložený OEEC v lednu 1957 navrhoval zřízení oblasti volného obchodu mezi formujícím se EHS a ostatními státy OEEC. Směřoval by k postupnému odstranění cel, dovozních kvót a jiných ochranných opatření mezi členskými státy oblasti volného obchodu. Vnější celní tarify vůči třetím zemím by však zůstaly pod kontrolou členských států v rámci závazků vyplývajících z Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Volný pohyb zboží by se týkal pouze průmyslového zboží, zemědělské produkty neměly být do oblasti volného obchodu zahrnuty. Celá oblast volného obchodu, včetně EHS, měla snižovat celní tarify a zvyšovat kvóty uvnitř oblasti současně.

Británie předpokládala, že projekt evropské oblasti volného obchodu získá podporu i zemí Šestky, neboť pro některé z nich byl ekonomicky výhodnější nežli účast ve společném trhu (SRN, Nizozemí, příp. i Belgii a Lucembursko). Jednání o projektu na půdě OEEC byla nejprve odložena na dobu po skončení ratifikace EHS, v listopadu 1958 však fakticky zablokována Francií. Státy, které projevily zájem o projekt oblasti volného obchodu – Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Švýcarsko a Rakousko a Portugalsko – nicméně pokračovaly v jednáních, která vyústila 4. ledna 1960 v podpis Stockholmské konvence ustavující Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Státy OEEC tak zůstaly na počátku 60. let rozděleny na tři skupiny – EHS, ESVO a pět zemí, které se nezapojily ani do jednoho z těchto ekonomických integračních uskupení – Irsko, Island, Řecko, Španělsko a Turecko.

V období 60. let získávala Evropská společenství základní rysy; vznikala základní pravidla hlavních politik společenství – celní unie, společné obchodní politiky, společné zemědělské politiky – ustálila se praxe řešení klíčových otázek budoucího vývoje společenství, vznikal základ právního systému. Tyto procesy však byly významnou měrou ovlivněny vývojem mezinárodního systému a změnami v postavení klíčových aktérů uvnitř společenství.

Vztahy mezi Západem a Východem směřovaly po kubánské krizi z roku 1962 k znatelnému uvolnění, přičemž USA upíraly hlavní pozornost na vývoj v jihovýchodní Asii. Nástup prezidenta de Gaulla do čela Francie přinesl zesílenou snahu francouzské politiky o mocenský vzestup země orientovanou na vztahy uvnitř NATO a Evropských společenství (ES). Británie prošla ve stejné době bolestnou revizí svého mocenského postavení, která vedla k poznání, že role globální velmoci je definitivně dohrána a Evropa se stává nejdůležitějším regionem pro britskou zahraniční politiku. Mírné uvolnění zájmu velmocí o vývoj v Evropě pak vytvořilo prostor pro posilování postavení SRN, výrazně podpořené nejdynamičtěji se rozvíjející evropskou ekonomikou.

Německý kancléř Konrád Adenauer a francouzský prezident Charles de Gaulle (foto čtk)

Společná zemědělská politika

Tyto faktory spolu s dalšími se na půdě ES projevily ovlivněním způsobu budování klíčových politik (zejm. společné zemědělské politiky – SZP), na řešení institucionálních otázek (projekt politické unie, krize prázdné židle a lucemburský kompromis) a na přístupu k otázce možného rozšíření ES o další evropské státy.

SZP byla součástí Římských smluv, o jejích konkrétních principech a nástrojích však musely členské státy teprve rozhodnout. Bylo zřejmé, že to nebude snadné, neboť systémy podpory zemědělství v členských státech se lišily. Záhy došlo k zásadní shodě, že společná zemědělská politika bude založena na principu ochrany vnitřního zemědělského trhu před nízkocenovou konkurencí ze zámoří. Nástroje této politiky byly v zásadě dvojí povahy; regulace cen a organizace zemědělského trhu. Systém institucionálních cen zajistil garantovanou úroveň cen pro výrobce, finanční podporu pro vývozce a prostřednictvím dovozních přirážek navyšoval cenu dovážených potravin.

Politická síla zemědělské populace, která tvořila podstatný segment volební podpory tehdejších vlád ve Francii i Německu, tak dala vzniknout finančně nejnáročnější politice EHS. Podmínkám společné zemědělské politiky se totiž postupně přizpůsobili farmáři všech členských zemí, včetně nových členů, kteří byli do EHS přijímáni od počátku 70. let. Výsledkem bylo několikanásobné zvýšení zemědělské produkce zemí EHS, které v 80. letech vyvrcholilo vytvořením obrovských zásob potravinářského zboží, jenž bylo uvnitř společenství neprodejné a na světových trzích způsobovalo tlak na pokles cen, čímž poškozovalo zejména rozvojové země. Reforma SZP je proto od 80. let trvalým úkolem, který se EHS/EU snaží splnit, pro nějž však jen velmi obtížně nachází politickou podporu.

de Gaulle vetuje rozšiřování (1963 a 1967)

Součástí francouzských snah o využití platformy EHS k vlastnímu mocenskému vzestupu se stal též plán institucionalizace politické spolupráce (Fouchetův plán). Mezivládní mechanismus konzultací měl zastřešit existující tři společenství. Obavy ostatních členských států z narušení vztahů v NATO a možného ohrožení fungování ES vedly na jaře 1962 k nepřijetí plánu.

Dalším tématem, které formovalo vztahy uvnitř EHS v 60. letech, byla otázka rozšíření. Británie se v roce 1961 pokusila oživit myšlenku evropské oblasti volného obchodu – tentokrát mezi EHS a ESVO. Opět se však setkala s odmítnutím ze strany Komise. Britská vláda se proto rozhodla požádat o členství v EHS. Vedly ji k tomu zejména politické důvody, neboť EHS bylo stále více vnímáno jako základ nové politické entity, zatímco Británie ztrácela schopnost provozovat samostatnou zahraniční politiku. USA, nejbližší spojenec, též dávaly najevo, že by přivítaly, kdyby Británie vstoupila do EHS.

Jednání o přistoupení byla zahájena v říjnu 1961. Trvalo ale více než jedenáct let, než se Británie stala členem EHS. Rozhodující přitom bylo, zda vpustit do EHS dalšího silného člena, který by narušil stávající rozložení sil. Státy Beneluxu a Itálie jednoznačně podporovaly rozšíření EHS, neboť znamenalo zmírnění dominantního vlivu Francie, která měla možnost politickými prostředky ovlivňovat jednání Německa dosud oslabeného řadou mezinárodně právních a politických omezení.

Velká Británie ani další státy do EHS v 60. letech vpuštěny nebyly. Francouzské veto přistoupení Británie zaznělo počátkem roku 1963 a znovu pak na podzim 1967. Až odchod prezidenta de Gaulla otevřel cestu rozšíření. Británie, Dánsko a Irsko se staly členy EHS v roce 1973.

Krize Evropských společenství

Dotváření společného trhu

Cesta k vyřešení nahromaděných problémů EHS se začala otevírat ve druhé polovině 60. let. Umožnil ji postupný pokles mocenské pozice Francie, způsobený zejm. rostoucí izolací uvnitř EHS, vystoupením z vojenských struktur NATO a oslabením vnitropolitické podpory prezidenta de Gaulla, které vyústilo v jeho rezignaci v dubnu 1969. Naopak postavení Německa v čele s kancléřem Willy Brandtem a novým kurzem zahraniční politiky – Ostpolitik – bylo na vzestupu. Francie si již nemohla být jista vedoucí pozicí uvnitř ES a Británie mohla ve společenství vhodně vyvážit rostoucí ekonomickou váhu i vliv SRN.

Summit v Haagu v prosinci 1969 nastínil řešení a stanovil cíle: 1) dokončit budování společného trhu (tj. naplnění Římské smlouvy), 2) prohloubení integrace, kde si to žádalo fungování celní unie a společných politik, 3) rozšíření EHS. Dohoda tak umožnila uzavřít otázku financování SZP, zahájila plánování projektu hospodářské a měnové unie a otevřela cestu rozšíření i možnost politické spolupráce. Komuniké z Haagu se tak stalo akčním programem, který ukončil krizi EHS a formoval jeho charakter pro příští desetiletí.

Německý kancléř Willy Brandt (foto: čtk)>Davignonova zpráva z července 1970 definovala podobu politické spolupráce členských zemí a její vztah k Evropským společenstvím. Stala se základem pro vznik Evropské politické spolupráce (EPC), konzultačního mechanismu, který začal být záhy intenzivně využíván. Na mezinárodní scéně se EPC stávala viditelnou, pokud se členové ES dokázali shodnout a prezentovat své rozhodnutí jako společné stanovisko společenství. EPC nicméně nepřekročila rámec fóra pro výměnu informací a vytváření společných stanovisek. Konkrétní opatření zahraniční politiky přijímal každý ze členských států sám.

Velmi rychle se podařilo dosáhnout cíle haagského summitu týkající se rozšíření o nové členy. Přístupová jednání s Británií, Irskem, Dánskem a Norskem proběhla v letech 1970-71. ES se však počátkem roku 1973 rozšířila pouze o tři nové členy, Norsko přístupovou smlouvu odmítlo v referendu.

„Euroskleróza“

První ropná krize v roce 1973, během níž prudce vzrostla cena ropy, na níž byly evropské ekonomiky závislé, způsobila v hospodářstvích zemí ES zaznamenávajících již od konce 60. let klesající tempa růstu, obrovské problémy dlouhodobého charakteru. Přítomnost nových členů ve společenství, bez zkušeností mnoha let vzájemného přizpůsobování a hledání schůdných cest spolupráce, situaci dále komplikovala.

Britská premiérka Margaret Thatcherová (foto: čtk)

Jednotný evropský akt (1985)

Zbrzdění dynamiky integračního procesu – ‚euroskleróza‘ – vyplývalo do velké míry z hospodářských obtíží, se kterými potýkaly všechny členské státy ES. Vážnějším problémem však bylo, že chyběla shoda o charakteru vývoje vzájemného vztahu mezi principem nadnárodním (nestátním) a mezistátním, na němž bylo společenství budováno. Odpověď na tuto otázku začali členové ES hledat na přelomu 70. a 80. let – a hledají ji dosud.

Německo a Itálie předložily v roce 1981 Evropské radě dokument nazvaný Evropský akt (Genscher-Colombo), který vyzýval k prohloubení ekonomické spolupráce členů ES a k rozšíření spektra politik i mimo hospodářskou sféru, zejm. na poli zahraniční a bezpečnostní politiky. Ve stejné době se ujal iniciativy i Evropský parlament, v němž poprvé zasedli přímo volení poslanci. Veterán evropského hnutí Altiero Spinelli předsedal výboru, který připravil návrh smlouvy o Evropské unii schválený Evropským parlamentem v únoru 1984. Evropská unie se měla stát nadnárodní organizací s vymezenými oblastmi působnosti a s odstupňovanou mírou integrace v různých oblastech.

Předseda Evropské komise Jacques Delors na tiskové konferenci po Evropské radě v Haagu v roce 1986 (foto: Audiovisual archiv EU)

Projekt jednotného vnitřního trhu byl prvním velkým projektem, v němž členské státy prokázaly vůli k prohlubování integračního procesu. Zároveň však ukázal, že nalezení shody o potřebných krocích je velmi obtížné. Naplnění JEA, zejména zavedení nových společných politik navíc stavělo před společenství další problém: kde vzít prostředky na jejich financování. Komise v čele s Jacquesem Delorsem předložila počátkem roku 1987 návrh řešení, později označovaný jako Delorsův balíček.

Rostoucí výdaje na reformovanou strukturální politiku a finanční nároky aplikace opatření jednotného trhu si vyžádaly, aby ES omezilo výdaje na společnou zemědělskou politiku a žádalo větší příspěvky od svých členů. Delorsovým balíčkem se Komise po dlouhé době dostala do aktivní role v plánování strategických kroků společenství, kterou opustila koncem 60. let. Následovaly první kroky ke snížení výdajů na garance cen zemědělských produktů.

O rok později Komise oživila myšlenku ustavení hospodářské a měnové unie a navrhla její realizaci ve třech etapách. Ve stejné době předložila i návrh evropské sociální charty jako nástroje ochrany zaměstnanců před negativními dopady zavedení jednotného trhu. Konec studené války a sjednocení Německa pak byly tím nejsilnějším impulsem, který přiměl státy ES k dokončení projektu Evropské unie a podpisu Maastrichtské smlouvy.

Maastrichtská smlouva (1992-1993)

Revoluční zvrat v Evropě v letech 1989-90 urychlil přípravy ustavení Evropské unie. Konec studené války vyvolal jednak obavy z možného rozkladu Severoatlantické aliance jako účelového spojenectví motivovaného existencí studené války, jednak z dalšího mocenského vzestupu německého státu. Sjednocení Německa na podzim 1990 proto bylo nejvýraznějším motivem zrychleného tempa integrace států ES. Mezivládní konference o hospodářské a měnové unii svolaná na prosinec 1990 byla doplněna konferencí o politické unii, se snahou zahrnout většinu již diskutovaných oblastí prohloubené spolupráce do nového a pevnějšího rámce Smlouvy o Evropské unii (SEU). Ta byla podepsána dvanácti členy ES v únoru 1992 v nizozemském Maastrichtu.

Omezený čas na jednání a slabý konsensus o nástrojích další integrace ovlivnily strukturu smlouvy. SEU tvoří jednak rámec pro všechny oblasti spolupráce, včetně Evropských společenství, jednak upravuje spolupráci v oblastech zahraniční politiky a vnitřních věcí a soudnictví. Vytvořila tak pilířovou strukturu, jejíž části mají rozdílný charakter – tři evropská společenství mají komunitární povahu, zatímco spolupráce v druhém a třetím pilíři má pouze mezivládní formu.

Mastrichtská smlouva (Smlouva o EU) začala platit 1. listopadu 1993 (foto: Audiovisual service EU)

V rámci smlouvy o Evropském společenství pak byly výrazně rozšířeny oblasti spolupráce (občanství Unie, hospodářská a měnová politika, sociální politika, vzdělávání a odborná příprava mládeže, kultura, ochrana zdraví, ochrana spotřebitele, transevropské sítě, výzkum a technologický rozvoj, životní prostředí, hospodářský rozvoj) a nově upraveny pravomoci institucí, zejm. posílena role EP v legislativním procesu zavedním procedury spolurozhodování. Klíčovým projektem ekonomické integrace se stala hospodářská a ekonomická unie.

Ratifikační proces SEU v letech 1992-93 se setkal s četnými úskalími, zejm. s odmítnutím smlouvy Dány v prvním referendu v roce 1992 a těsným výsledkem referenda ve Francii v témže roce, problémy nastaly i v Německu a Británii. Ukázalo se, že obyvatelé nově vznikající unie nejsou připraveni na další výrazný posun v integraci. Naplňování cílů, které obsahovala Maastrichtská smlouva, bylo proto nerovnoměrné. Zatímco v oblastech, které souvisely s tradičními oblastmi společných politik, bylo možno sledovat poměrně dynamický rozvoj, v jiných, které patřily např. ke státním monopolům (telekomunikace, energetika aj.), byl naopak vývoj velmi pomalý.

Amterdamská smlouva, Schengen a euro

Mezivládní konference (MVK) v letech 1996-97 měla za úkol zhodnotit první zkušenosti a dořešit problémy, na jejichž řešení se členské státy nedokázaly na počátku 90. let shodnout. Amsterdamská smlouva, jež zakotvovala výsledky MVK, však odrážela i nadále jen omezenou míru shody. Pilířová struktura EU zůstala zachována. Oblast upravující pravidla volného pohybu osob byla nicméně převedena do prvního pilíře jako součást podmínek fungování vnitřního trhu. Do rámce EU byly zahrnuty Schengenské dohody, které mají počátek v 80. letech, kdy se Francie, Německo a státy Beneluxu snažily připravit na negativní dopady otevření jednotného vnitřního trhu. K důležitým tématům MVK patřily též instituce EU.

Počátkem roku 1995 se staly členy EU další tři země: Finsko, Rakousko a Švédsko a ve stejné době počaly podávat žádost o přistoupení i státy střední a východní Evropy. Reforma institucí, která by připravila EU na východní rozšíření, však byla nad síly členů EU. Protokol o institucích připojený k Amsterdamské smlouvě naznačoval možnost přistoupení dalších pěti členů, úpravy pro větší počet však vyžadovaly svolání nové mezivládní konference.

Agendě EU ve druhé polovině 90. let dominovala poslední etapa přípravy na přijetí jednotné měny. V roce 1999 přijalo prvních jedenáct zemí jednotnou měnu euro, o tři roky později byly dány do oběhu bankovky a mince jednotné měny.

První předseda Evropské centrální banky Nizozemenc Wim Duisenberg (vlevo) předal 1. listopadu 2003 štafetu Francouzovi Jean-Claude Trichetovi (foto: ECB)

Východní rozšíření EU (2004)

Státy střední a východní Evropy, které po skončení studené války procházely politickou a ekonomickou transformací, daly záhy najevo svoji vůli stát se členy ES/EU. Cesta k tomuto cíli se však ukázala být dlouhá a složitá, neboť se musely přibližovat k EU v době, kdy sama procházela velmi dynamickým vývojem. Prvním krokem bylo uzavření smluv o přidružení počátkem 90. let. ES/EU v nich poprvé deklarovala, že konečným cílem je přistoupení přidružených zemí k EU.

V roce 1993 pak Evropská rada pod tlakem zemí střední a východní Evropy přijala kodaňská kritéria, rámcové podmínky, které musí uchazeči o členství splnit, aby se mohli stát členy EU. Přes pokroky v ekonomické transformaci zemí střední a východní Evropy byly rozdíly vůči zemím EU velké a vyžadovaly rozsáhlé změny v legislativě žadatelských států.

EU přijala v roce 1995 Bílou knihu o přistoupení k vnitřnímu trhu, která sloužila jako vodítko pro realizaci těchto změn. Během dalších dvou let podalo deset zemí střední a východní Evropy žádost o zahájení přístupových jednání. Komise předložila avis – hodnotící stanovisko k žádostem o členství – v létě 1997 spolu s programovým dokumentem Agenda 2000, jenž vymezoval potřebné reformní kroky, které měla EU učinit, aby byla schopna přijmout nové členy, zejm. reformovat finančně náročné politiky – SZP a strukturální politiku.

Český prezident Václav Klaus a premiér Vladimír Špidla podepisují 16.dubna 2003 na summitu v Athénách přístupovou smlouvu České republiky k Evropské unii. Členským státem EU se ČR stala 1.května 2004. (foto: Rada EU)

V závěru roku přijala Evropská rada rozhodnutí zahájit rozhovory s první vlnou zemí, které byly nejlépe připraveny na členství v EU – ČR, Estonskem, Maďarskem, Polskem, Slovinskem a Kyprem. Přístupová jednání byla zahájena v březnu 1998, počátkem roku 2000 se skupina zemí vyjednávajích o přistoupení rozšířila na dvanáct – o Slovensko, Lotyšsko, Litvu, Buharsko, Rumunsko a Maltu. Prvních deset zemí ukončilo jednání v prosinci 2002, smlouvu o přistoupení podepsalo během zasedání Evropské rady v Aténách v dubnu 2003 a do EU vstoupilo v květnu 2004, Bulharsko a Rumunsko je následovaly počátkem roku 2007.

Smlouva z Nice a Konvent

Proces rozšíření o státy střední a východní Evropy byl úzce propojen s procesem instutucionální reformy. Závažnost této vazby se projevila v rozhodnutí Evropské rady v Kolíně z jara 1999 o svolání Mezivládní konference ještě předtím, než EU začne přijímat do svých řad další nové členy.

Mezivládní konference o institucionální reformě ukončená podpisem Smlouvy z Nice počátkem roku 2001 měla připravit EU na východní rozšíření (úprava rozhodovacích pravidel v Radě, rozšíření oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, omezení budoucího růstu počtu členů Komise aj.). Již koncem téhož roku Evropská rada v Laeken rozhodla o svolání Konventu o budoucnosti Evropské unie.

Každá členská vyslala po jednom zástupci vlády a dvou poslancích národních parlamentů. Jednání Konventu se účastnili i zástupci z kandidátských zemí, jejich stanoviska však nemohla narušit konsensus, k němuž jednání směřovalo. Evropský parlament zastupovalo 16 europoslanců a Evropskou komisi komisaři Michel Barnier a Antonio Vitorino. Každý představitel měl svého stálého alternáta. Mezi 13 pozorovateli seděli 3 zástupci Hospodářského a sociálního výboru, 3 zástupci evropských sociálních partnerů a 6 zástupců Výboru regionů a Evropský ombudsman.

Konvent zahájil svou práci 28. února 2002 svou tzv. „naslouchací fází“, která trvala do léta. V květnu vzniklo šest pracovních skupin, které se zabývaly jednotlivými otázkami:

• Princip subsidiarity (Inigo Mendez de Vigo, Evropský parlament)
• Charta lidských práv a její začlenění do smluv (Antonio Vitorino, Evropská komise)
• Právní subjektivita EU (Giuliano d’Amato, místopředseda Konventu)
• Role národních parlamentů (Gisela Stuart, britský parlament)
• Doplňkové kompetence EU (Henning Christopher, dánská vláda)
• Hospodářská a finanční spolupráce (Klaus Haensch, Evropský parlament)

Koncem června navrhlo předsednictvo Konventu připojit další čtyři skupiny.

• Vnitřní bezpečnost a spravedlnost (III.pilíř)
• Vnější vztahy EU
• Obranná politika
• Zjednodušení právních nástrojů a procedur.

Po mnoha diskusích byla ustavena nejpočetnější skupina Sociální Evropa pod vedením řeckého zástupce Georgese Katiforise. Konvent chtěl do diskuse o budoucnosti EU vtáhnout také zástupce nevládních organizací, think-tanků, universit, odborů apod. Další platformou debaty se proto stalo tzv. Fórum.

Bývalý francouzský prezident a předseda Konventu EU Valéry Giscard d’Estaing (foto: Audiovisual Service EU)

Euroústava

Na návrh předsednictva v čele s Giscard d’Estaingem rozhodl Konvent o vypracování Návrhu smlouvy o ústavě pro Evropu, který byl přijat v červenci 2003. Návrh smlouvy usiloval o řešení všech hlavních problémů dosavadní podoby smluvního rámce EU (právní subjektivita EU, přesné vymezení kompetencí EU, sjednocení legislativních procedur, začlenění Listiny základních práv aj.) a upravil institucionální rámec s cílem zjednodušit a zefektivnit rozhodovací procesy v EU (stálé předsednictví, zavedení funkce ministra zahraničních věcí, omezení počtu členů Komise, změna rozhodovací procedury v Radě aj.).

Text smlouvy se stal podkladem pro jednání MVK svolané v říjnu 2003, která jeho mírně upravenou podobu schválila v červnu 2004. V říjnu 2004 pak dvacet pět členů již rozšířené EU podepsalo Smlouvu zřizující ústavu pro Evropu. Ratifikační proces však narazil v následujícím roce na kritickou překážku, když dvě ze zemí zakládající Šestky Ústavní smlouvu v referendu odmítly.

Dva roky hledaly členské státy shodu o tom, jak naložit s obsahem Smlouvy o ústavě pro Evropy, kterou zamítli v referendech voliči ve Francii a Nizozemsku. V první polovině roku 2007 se německé předsednictví ujalo iniciativy, která vyústila v přenesení věcných změn, jež přinášela Ústavní smlouva, do stávajích textů zakládajících smluv o Evropské unii a Evropském společenství.

Berlínská deklarace

Německo předsedalo Radě EU v první polovině roku 2007 a jako jednu z priorit svého předsednictví si zvolilo oživení debaty o Euroústavě, kterou pohřbilo francouzské a nizozemské ‚ne‘ v roce 2005. Prvním impulsem k tomuto oživení byla tzv. Berlínské deklarace, kterou představitelé členských států EU podepsali 25. března 2007 během oslav 50. výročí podepsání Římských smluv.

Berlínská deklarace hovoří o snaze „postavit do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009 Evropskou unii na obnovený společný základ“.

Úsilí Německa o oživení debaty o reformě EU vyvrcholilo během červnového summitu Evropské rady, který proběhl 21. až 23. června 2007 v Bruselu. Nejvyšší představitelé členských států Evropské unie se nakonec po dlouhém jednání shodli na znění dohody, na jejímž základě byl vypracován Návrh Smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, pro kterou se díky jejímu obsahu zpočátku vžil název reformní smlouva.

Podle závěrů předsednictví byla opuštěna ústavní koncepce, která spočívala ve zrušení všech stávajících Smluv a jejich nahrazení jediným textem nazvaným „Ústava“. Reformní smlouva měla zachovat stávající Smlouvy a vnést do nich nové prvky vyplývající z mezivládní konference z roku 2004, která navrhla Smlouvu o Ústavě pro Evropu.

Lisabonská smlouva

Mezivládní konference, jejímž cílem bylo vypracovat text nové smlouvy, byla zahájena za portugalského předsednictví 23. července 2007. Portugalsko předložilo ostatním členům EU návrh smlouvy, který vychází z mandátu dohodnutém na summitu EU v červnu. Nová smlouva obsahovala dva věcné články pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství.

Základem dokumentu se stal původní text euroústavy, z něhož byly vyjmuty články o symbolech EU a další sporné body – např. funkce ministra zahraničních věcí Unie (změna názvu na Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečností politiku), označení zákon a rámcový zákon byly vypuštěny aj. Velká část obsahu euroústavy, jako např. právní subjektivita EU, posílení Evropského parlamentu, rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, vytvoření úřadu předsedy Evropské rady atd. zůstala zachována.

Portugalské předsednictví završilo jednání o nové smlouvě během summitu v Lisabonu 19. října 2007. O dva měsíce později, 13. prosince 2007, představitelé členských států v isabonu smlouvu slavnostně podepsali. Celý název dokumentu zní Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie.

Irská referenda

Lisabonskou smlouvu muselo postupně ratifikovat všech 27 členských států. Podle původních plánů měla ratifikace skončit a smlouva vstoupit v platnost ještě před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009. Tento „časový rozvrh“ se dodržet nepodařilo.

Většina členských států Evropské unie se rozhodla ratifikovat Lisabonskou smlouvu na půdě národních parlamentů. Pouze Irové se rozhodli pro všelidové hlasování o smlouvě. K Lisabonské smlouvě se vyjádřili v referendu dne 12. června 2008 – a řekli NE. K hlasování se dostavilo 53,1 % oprávněných voličů, z nichž 53,4 % (28,3 % veškerých oprávněných voličů) bylo proti přijetí Lisabonské smlouvy. Pro se vyslovilo 46,6 % hlasujících, tj. 24,7 % voličů.

Evropská rada se rozhodla pro hlubší analýzu nastalé situace. O Lisabonské smlouvě jednali nejvyšší představitelé EU na summitu 11. prosince 2008. Summit EU vyšel požadavkům Irů vstříc. Aby mohla irská vláda referendum opakovat, požadovalo Irsko po EU záruky. Summit Irsku přislíbil zachovat vlastního evropského komisaře, dále zaručil neutralitu Irska, daňovou autonomii a nezpochybňování ustanovení irské ústavy týkající se práva na život, vzdělání a rodiny.

Schválení těchto záruk v právně závazné podobě bylo irskou podmínkou pro opakované konání lidového hlasování o Lisabonské smlouvě. O formě záruk, ke které se vedla dlouhá debata, rozhodlo zasedání Evropské rady ve dnech 18.-19.6.2009. Záruky byly schváleny ve formě mezivládní dohody, která nepodléhá ratifikaci v žádném členském státě EU. Výsledná forma irských záruk tak měla vyloučit pokusy o oživení volání po nové ratifikaci Lisabonské smlouvy v členských zemích EU.

Konečná unijní dohoda počítá s tím, že po schválení Lisabonské smlouvy bude rozhodnutí hlav států a předsedů vlád transformováno do primárního práva Unie jako dodatkový protokol, který bude následně ratifikován v zákonodárných sborech členských zemí souběžně s přístupovou smlouvou s Chorvatskem či Islandem.

Na základě jednání s českým předsednictvím stanovilo Irsko 24. června termín konání druhého referenda na 2. října. V opakovaném referendu schválili Irové Lisabonskou smlouvu poměrem 67,1 ku 32,9 procenta hlasů za vysoké účasti 58 procent voličů.

Ratifikace v Německu

Ratifikace Lisabonské smlouvy nebyla jednoduchá ani v Německu. Ačkoliv obě komory německého parlamentu smlouvu ratifikovaly již 24. dubna a 23. května 2008, proces ratifikace pozastavila stížnost skupiny poslanců k Ústavnímu soudu.

Rozhodnutí Ústavního soudu, které čítalo 147 stran, vynesli soudci v Karlsruhe 30. června 2009. Soud rozhodl, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem země, ale dokončení její ratifikace v Německu podmínil posílením spolurozhodovacích pravomocí obou komor německého parlamentu při evropské integraci.

Soubor čtyř zákonů upravujících vnitrostátní projednávání evropské agendy zavádějící mimo jiné tzv. vázaný mandát pro přesun kompetencí uskutečňovaných na základě Lisabonské smlouvy schválily v průběhu září obě komory Parlamentu. Na základě doprovodných zákonů k Lisabonské smlouvě má mít parlament právo být včas a nepřetržitě informován vládou o všech záměrech týkajících se EU, zvlášť pak v zahraniční, bezpečnostní a obranné politice. Vláda rovněž musí dát zákonodárcům prostor k vyjádření svého postoje k vyjednávacím pozicím vlády vůči EU, pokud jde o přesouvání kompetencí do Bruselu.

Doprovodné zákony následně zpochybnil u Ústavního soudu bývalý šéf oceláren Thyssen Dieter Spethmann. Dle Spethmanna neberou doprovodné zákony vážně požadavek vysoké úrovně integrační odpovědnosti, kterou Spolkový ústavní soud národnímu parlamentu připisuje. Spolkový ústavní soud návrh odmítnul a Lisabonskou smlouvu tak 25. září 2009 podepsal prezident Horst Köhler.

Ratifikace Lisabonské smlouvy nebyla jednoduchá také v Polsku, kde prezident Lech Kaczynski podmiňoval podpis dokumentu kladným výsledkem referenda v Irsku. Po zveřejnění výsledků irského referenda smlouvu slavnostně podepsal 10. října 2009.

Ratifikace v ČR

V České republice musí Lisabonskou smlouvu schválit obě komory Parlamentu ústavní většinou. Pro smlouvu tedy musí hlasovat tři pětiny poslanců i senátorů. Ratifikace smlouvy skončí tehdy, až ji podepíše prezident ČR.

Schvalovací proces pozastavil Senát, který se na podnět Evropského výboru obrátil na Ústavní soud s žádostí o ústavní přezkum smlouvy. Soud se měl zaměřit na šest oblastí dokumentu – oblast předání některých pravomocí na evropskou úroveň, možnost měnit způsob rozhodování v Radě EU z jednomyslného na většinový (ztráta práva veta pro členské státy) nebo způsob uznání Listiny základních práv EU a její právní závaznost pro Česko. 26. listopadu 2008 rozhodl Ústavní soud ČR, že šest zkoumaných částí Lisabonské smlouvy není v rozporu s českou ústavou.

Poslanecká sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu 18. února 2009. Pro přijetí dokumentu hlasovalo 125 ze 197 přítomných poslanců. Poslanci svůj souhlas s ratifikací doplnili usnesením. V něm odmítli případné snahy o zpochybňování takzvaných Benešových dekretů a poválečného majetkového uspořádání.

10. února 2009 zahraniční výbor Senátu podobně jako již v lednu výbor pro záležitosti EU doporučil projednávání smlouvy odložit až na dobu po přijetí prováděcích novel. Ty zabraňují převodu rozhodovacích kompetencí z členských států na unijní úroveň bez souhlasu obou komor parlamentu (tzv. vázaný mandát vlády).

19. března 2009 Sněmovna zavedení tzv. vázaného mandátu vlády schválila, Senát se připojil 6. května 2009. Stejný den Senát schválil i Lisabonskou smlouvu. Pro přijetí dokumentu hlasovalo 54 ze 79 přítomných senátorů.

Odpůrci smlouvy z řad senátorů ihned ohlásili, že smlouvu znovu napadnou u Ústavního soudu. Prezidenta proto požádali, aby smlouvu nepodepisoval. Stížnost předložilo 16 senátorů za ODS spolu s místopředsedkyní Strany svobodných občanů Lianou Janáčkovou 29. září 2009.

Senátoři navrhli Ústavnímu soudu nejen přezkoumání Lisabonské smlouvy, ale zpochybnili i soulad Římské smlouvy o založení společenství a Maastrichtské smlouvy o hlubší integraci unie s ústavní charakteristikou ČR jako svrchovaného státu.

Po rozhodnutí Ústavního soudu z 3. listopadu 2009, že dokument je v souladu s českou ústavou, ho stejný den podepsal prezident Václav Klaus. Předtím však podmínil svůj podpis pod smlouvou výjimkou pro Česko z listiny základních práv EU. Tu mu slíbil evropský summit konaný 29. října, výjimka by měla být včleněna do textu přístupové smlouvy Chorvatska k EU.

Po referendu začalo vyjednávání vlády Spojeného království se zástupci EU o podmínkách odchodu a nastavení budoucích vztahů. Jednáním za EU byla pověřena Evropská komise. Její mandát tvoří dva dokumenty – pokyny Evropské rady z 29. dubna 2017 a vyjednávací směrnice schválené Radou pro obecné záležitosti (čl. 50) dne 22. května. Hlavním vyjednavačem za Unii byl jmenován bývalý eurokomisař Michel Barnier, jednání za Spojené království vede ministr pro brexit David Davis z vládnoucí konzervativní strany.

Vyjednávání Británie a Evropské unie je rozděleno na dvě fáze. V první fázi strany jednaly o třech prioritních oblastech – právech občanů, finančním vyrovnání, irské hranici a také o správě výstupové dohody a dalších otázkách souvisejících s vystoupením.

Pro Českou republiku patřilo mezi hlavní priority v této fázi zajištění práv občanů žijících v Británii, včetně práv na pobyt, vyřešení rozpočtových záležitostí, stanovení pravidel pro kontinuitu právního řádu a rámcové ustanovení týkající se vzájemných obchodních vztahů, na které by měla navázat následná dohoda o nových vztazích.

V rámci první fáze proběhlo šest oficiálních kol vyjednávání a řada neformálních jednání. Následně Evropská komise na základě Společné zprávy o dosaženém pokroku doporučila posunout se do druhé fáze. Za tímto účelem byly v prosinci 2017 přijaty dodatečné pokyny Evropské rady. Druhá fáze vyjednávání měla za cíl řešit rámec budoucího vztahu Británie s EU, a dále možnost přechodného období, které by nastalo po vystoupení země z Unie.

Cesta k brexitu

Bratislavský proces a debata o budoucnosti EU

Ohlášení takzvaného brexitu, respektive vystoupení Británie z Evropské unie, se stalo zásadním podnětem pro diskuzi o dalším vývoji a budoucnosti EU. V září 2016 se lídři 27 členských států sešli v Bratislavě, kde se pokusili definovat příčiny současného stavu Unie a dohodli plán práce pro nastávající půlrok – takzvanou cestovní mapu. Jejím hlavním cílem bylo obnovit důvěru občanů v evropský projekt prostřednictvím konkrétních kroků, které měly řešit migrační krizi, posílit vnitřní i vnější bezpečnost nebo zlepšit výkon evropské ekonomiky.

V březnu 2017 Evropská komise zveřejnila Bílou knihu o budoucnosti Evropy, v níž představila 5 scénářů možného vývoje Unie do roku 2025 v závislosti na krocích, které Evropa zvolí.

Dokument měl sloužit jako podklad pro další debatu, která začala při příležitosti oslav 60. výročí podpisu Římských smluv, jednoho ze základů evropské integrace. Výročí si připomněli šéfové států a vlád členských zemí 25. března na setkání v Římě, kde vyvrcholil proces započatý na setkání v Bratislavě. Představitelé 27 zemí EU zde také podepsali Římské prohlášení, které nastínilo společnou vizi pro nadcházející roky.

Agenda lídrů

Z debat o budoucím směřování evropského projektu vzešel také dokument s názvem Agenda lídrů, který předložil předseda Evropské rady Donald Tusk. Agenda měla umožnit rychlejší a efektivnější řešení dlouhodobých problémů a rozporů v rámci EU a obnovit tak jednotu mezi státy. Obsahovala program setkání Evropské rady v období od října 2017 do června 2019, kdy se uskutečnilo celkem 13 formálních i neformálních setkání. Členské státy agendu jednomyslně schválily v říjnu 2017.

Stálá strukturovaná spolupráce v obranné oblasti

V roce 2017 podnikly členské státy EU další krok směrem k posílení evropské bezpečnosti a obrany. Využily k tomu nástroj stálé strukturované spolupráce (PESCO), který zavedla Lisabonská smlouva a který umožňuje po schválení Radou skupině států hlubší spolupráci v oblasti Společné bezpečnostní a obranné politiky.

V prosinci byla stálá strukturovaná spolupráce v obranné oblasti schválena Radou a oficiálně zahájena. Celkem se jí účastní 25 členských zemí, stranou zůstává pouze Británie, Dánsko a Malta. Iniciativa má zajistit lepší koordinaci a spolupráci v obranných investicích, vojenských schopnostech, ale i při konkrétních vojenských misích. Státy se zároveň zavázaly pravidelně zvyšovat výdaje na obranu.

V březnu 2018 účastnické země schválily seznam prvních 17 projektů, od kterých se společně pustí. Projekty se týkají zejména rozvoje schopností, odborné přípravy a operační připravenosti. Česká republika se hodlá zapojit do tří společných projektů, které mají za cíl zjednodušení přesunů vojsk napříč Evropou, rozvoj schopností v oblasti vojenského zdravotnictví a založení školicího centra pro evropské výcvikové mise. Dalších pěti projektů se chce Česko účastnit jako pozorovatel.

Brexit

V roce 2018 pokračovala vyjednávání mezi zástupci EU a Velké Británie o podobě Dohody o podmínkách vystoupení (tzv. brexitová dohoda, dle čl. 50 Lisabonské smlouvy), zároveň se začínala řešit podoba Dohody o budoucích vztazích mezi Velkou Británií a EU (dle čl. 219 Lisabonské smlouvy). Návrh brexitové dohody byl představen v únoru 2018 a o měsíc později byl také schválen rámec pro vyjednávání o budoucích vztazích. Brexitová dohoda nebyla na britské straně schválena, proto britská premiérka Theresa Mayová požádala 20. března 2019 o odklad brexitu. EU-27 rozhodla o dvou termínech odkladu – do 22. května pokud britští poslanci dohodu schválí, v opačném případě se brexit odkládá do 12. dubna. Dohoda Dolní sněmovnou britského parlamentu opět neprošla a hrozil tzv. tvrdý brexit, bez jakékoliv dohody. Premiérka Mayová proto požádala o další odklad brexitu, tentokrát EU-27 rozhodla o odkladu do 31. října.

Následovaly však turbulence na britské politické scéně, Theresa Mayová byla ve funkci premiérky vystřídána Borisem Johnsonem, který nevylučoval brexit bez dohody, pokud se mu nepodaří s EU vyjednat novou dohodu. Úpravy dosavadní brexitové dohody bylo nakonec dosaženo v říjnu, ale britští poslanci o ní nestihli hlasovat, premiér Johnson požádal o odklad brexitu, který byl tentokrát odložen do 31. ledna 2020. V mezičase ve Spojeném království proběhly na konci roku 2019 předčasné volby, ve kterých zvítězili konzervativci s Johnsonem v čele. V lednu 2020 došlo konečně k průlomu – brexitová dohoda byla oběma stranami podepsána a ratifikována a 31. ledna 2020 Velká Británie oficiálně opustila Evropskou unii.

Důležité milníky

Obchodní vztahy

Roky 2018 a 2019 se na jednu stranu nesly v duchu uvalování cel mezi EU a USA, na druhou stranu byly dojednány některé dlouho vyjednávané obchodní dohody. Na začátku roku 2018 americký prezident Donald Trump rozhodl o zavedení 25% cla na dovoz oceli a 10% cla na dovoz hliníku do USA a toto rozhodnutí zdůvodňoval ochranou amerického hospodářství. EU reagovala analogicky, a to uplatněním 25% cla na dovoz některého zboží z USA, vč. hliníku a oceli. Hrozilo rozpoutání obchodní války mezi EU a USA, když prezident Trump následně oznámil, že zvažuje zavedení dalších celních opatření, nyní na evropské automobilky, na což by EU musela opět reagovat. V červenci 2018 nakonec proběhla schůzka mezi prezidentem Trumpem a předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem, na které se dohodli o zdržení se zaváděních dalších obchodních bariér.

V červenci 2018 byla podepsána dohoda o volném obchodu s Japonskem a v únoru následujícího roku vstoupila v platnost – jedná se o dohodu pokrývající oblast, která zahrnuje třetinu globálního HDP a 600 mil. obyvatel. V roce 2018 byla završena jednání o obchodní dohodě se Singapurem, na začátku roku 2019 byla dohoda o volném obchodu se Singapurem odhlasována europoslanci a v listopadu stejného roku vstoupila v platnost. Jednání o obchodní dohodě s jihoamerickým sdružením Mercosur byla završena v červnu 2019.

Aktivace článku 7 SEU na obranu hodnot EU

Na konci roku 2017 byl poprvé v historii EU spuštěn článek 7 SEU proti členské zemi EU. Jedná se o postup vůči členské zemi EU týkající se možného porušování základních evropských hodnot, který může skončit až pozastavením hlasovacích práv v Radě. Takovýto postup byl uplatněn vůči Polsku kvůli obavě o vládu práva. Paralelně probíhala řízení před Soudním dvorem EU kvůli reformám polského soudnictví – v září 2018 např. Evropská komise (EK) poslala Polsko k Soudnímu dvoru EU kvůli tamnímu Zákonu o Nejvyšším soudu, který podle EK oslabuje nezávislost soudnictví. Ke konci roku 2019 Soudní dvůr EU žalobě EK vyhověl, když rozhodl o tom, že tento zákon je v rozporu s unijním právem.

Článek 7 byl následně spuštěn také vůči Maďarsku, a to v září 2018. Kritika mířila k fungování ústavního a volebního systému, nedostatečné transparentnosti procesu, nedostačujícímu zapojení občanské společnosti, absenci skutečné konzultace a oslabení vnitrostátního systému brzd a protivah. Důležitým bodem byla i obava o nezávislost soudnictví.

Volby do Evropského parlamentu

Klíčovým tématem roku 2019 byly volby do Evropského parlamentu, které se v členských státech EU uskutečnily ve dnech 23. – 26. května 2019. V České republice se eurovolby konaly 24. a 25. května 2019, oproti minulým volbám v roce 2014 se volební účast zvýšila o více než 10 % – na 28,72 %. Češi si zvolili celkem 21 europoslanců – jejich aktuální seznam najdete v našem přehledu. Volby v ČR vyhrálo hnutí ANO a získalo tak 6 křesel, na druhém místě se umístila ODS se ziskem 4 křesel, po 3 křeslech získali Piráti a STAN+TOP09, 2 křesla získalo SPD a také KDU-ČSL a jednoho svého zástupce vyslala do EP KSČM.

Občané EU rozdělovali své hlasy pro celkem 751 europoslaneckých křesel. S ohledem na brexitová jednání se těchto voleb účastnila i Velká Británie, nicméně po jejím odchodu z EU v lednu následujícího roku se počet křesel snížil na 705 – z 73 britských křesel bylo 27 přerozděleno mezi některé členské státy a zbylých 46 zůstává volných pro případné rozšíření EU v budoucnu, počet křesel pro ČR zůstal stejný.

Po vyjednáváních mezi členskými státy bylo do konce roku zvoleno nové vedení unijních institucí:

• předsedou Evropského parlamentu byl zvolen David-Maria Sassoli, italský europoslanec, nominovaný za frakci S&D,
• předsedkyní Evropské komise se stala Ursula von der Leyen, bývalá německá ministryně obrany,
• předsedou Evropské rady se stal Charles Michel, bývalý belgický premiér,
• a do čela Evropské centrální banky byla zvolena Christine Lagardeová, předtím generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu.
  
  

Životní prostředí

Debata týkající se životního prostředí se točila kolem otázky klimatické neutrality a zákazu jednorázových plastových výrobků. Konkrétní návrh zákazu těchto výrobků byl představen v roce 2018 a v březnu 2019 byl zákaz plastových výrobků na jedno použití schválen Evropským parlamentem. Závazek o klimatické neutralitě byl přijat v červnu 2019 na summitu EU. Členské státy se dohodly na tom, že do roku 2050 musí být klimatické neutrality dosaženo „podle velké většiny členských zemí“. Ke konci roku 2019 europoslanci symbolicky vyhlásili stav klimatické nouze v EU a vyzvali novou Evropskou komisi (EK) k větší legislativní aktivitě týkající se klimatických cílů. Předsedkyně EK Ursula von der Leyenová ještě v prosinci stihla představit plán tzv. Evropské zelené dohody, která obsahuje návrh opatření vedoucí ke klimatické neutralitě do roku 2050.