Rozvojová politika

Evropská unie je největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci. EU působí na celosvětové úrovni a je největším dárcem rozvojové pomoci na světě. Klíčem k účinnému poskytování pomoci je spolupráce s členskými státy EU a sladění s Agendou OSN pro udržitelný rozvoj 2030, v roce 2020 dosáhla kolektivní oficiální rozvojová pomoc EU částky 66,8 miliardy eur, což oproti roku 2019 (57,9 miliardy eur) představuje nárůst. Z celkové rozvojové pomoci řídí pětinu Evropská komise, zbytek spravují členské státy.

V rámci nového dlouhodobého rozpočtu EU na období 2021–2027 financuje EU většinu svých rozvojových programů prostřednictvím nástroje pro sousedství a rozvojovou a mezinárodní spolupráci – Globální Evropa (NDICI), který je součástí rozpočtové kapitoly 6 a sjednocuje většinu doposud používaných nástrojů. Celkové finanční krytí pro nástroj NDICI bude činit přibližně 79,5 mld. eur (v běžných cenách). Programy Evropského rozvojového fondu (EDF), které byly v minulosti financovány z přímých příspěvků členských států, jsou od roku 2021 také součástí víceletého finančního rámce 2021-2027.

V minulosti byla rozvojová pomoc EU realizována prostřednictvím řady podpůrných programů, které byly financovány jednak z rozpočtu EU, jednak prostřednictvím Evropského rozvojového fondu (EDF). Ten fungoval na základě dohody mezi členskými zeměmi EU, byl spravován Komisí a na jeho fungování dohlíželi jako členové výboru EDF zástupci členských zemí. Poskytoval rozvojovou pomoc zemím Afriky, Karibiku a Tichomoří (AKP) a zámořským územími EU (OCT). Rozvojová pomoc pro ostatní oblasti světa pocházela z rozpočtu EU. V rámci víceletého finančního rámce na období 2014-2020 byla rozvojová politika zahrnuta ve 4. kapitole s názvem „Globální Evropa“, na kterou bylo vyčleněno 59 mld. eur (6 % z celkového rozpočtu). Prostředky z rozpočtu byly rozdělovány pomocí pěti tematických nástrojů: Nástroj pro demokracii a lidská práva, Nástroj pro stabilitu, Nástroj partnerství, Nástroj pro spolupráci v oblasti jaderné bezpečnosti a Nástroj pro rozvojovou spolupráci, který se dále dělí podle geografických oblastí.

Cíle a principy rozvojové politiky EU

Právní základ získala rozvojová politika v Maastrichtské smlouvě. Předtím byla upravována jinými ustanoveními např. v rámci obchodní či asociační politiky. Maastrichtská smlouva zavedla 3 důležité principy rozvojové politiky EU. Jsou nazývané 3C a jsou jimi: koordinace, koherence a komplementarita. Tyto zásady jsou také součástí významné Pařížské deklarace Výboru pro rozvoj (DAC) OECD o účinnosti pomoci z roku 2005, kterou podepsala více než stovka států a mezinárodních organizací.

Koordinace zajišťuje spolupráci všech aktérů podílejících se na rozvojové politice. Komplementarita znamená, že rozvojová politika EU doplňuje politiky členských států. Nemělo by tak docházet k překrývání programů pomoci. Nejdiskutovanější princip – koherence spočívá ve sladění ostatních politik EU s cíli rozvojové politiky. Příkladem může být iniciativa Vše kromě zbraní (EBA), která se snaží o koherenci mezi obchodní a rozvojovou politikou EU.

Zásadním dokumentem pro určení cílů rozvojové politiky EU bylo Společné prohlášení Rady, Evropské komise a Evropského parlamentu k rozvojové politice EU z listopadu 2005 Evropský konsenzus o rozvoji. EU poprvé za 50 let trvání rozvojové spolupráce vytvořila společný rámec cílů, hodnot a zásad, které Unie, všechny členské státy a Komise podporují a prosazují. V souladu s Agendou pro udržitelný rozvoj 2030 usiluje tato politika o zmírnění chudoby.

Komisařka pro mezinárodní partnerství Jutta Urpilainen na návštěvě v Keni v prosinci 2019. Zdroj: Audiovizuální služba Evropské komise

Již předtím si Evropská unie v prohlášení Rady a Komise z 10. listopadu 2002 o rozvojové politice ES/EU vytyčila 6 hlavních oblastí, na které se chce do budoucna zaměřit. Vedle hlavního cíle boje s chudobou jsou dalšími prioritami koordinace obchodní a rozvojové politiky, regionální integrace a spolupráce, podpora makroekonomické politiky a zlepšení přístupu k sociálním službám, dopravě, bezpečnosti potravin a rekonstrukci institucionální struktury rozvojových států.

Evropská unie se přihlásila k plnění Rozvojových cílů tisíciletí Organizace spojených národů (UN Millennium Development Goals) přijatých v září roku 2000 na Summitu tisíciletí v New Yorku. Všichni členové OSN se zavázali k naplňování osmi konkrétních cílů, směřujících k odstranění chudoby v rozvojovém světě. Tyto Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals, MDGs) jsou dále rozpracovány do osmnácti dílčích úkolů a měřeny více než čtyřiceti ukazateli.

EU vyhlásila rok 2015 Evropským rokem pro rozvoj, což byla jednoroční kampaň s cílem obrátit pozornost na to, kde a jakým způsobem rozvojová pomoc EU může pomoci v boji proti chudobě. Mezi další cíle kampaně patřilo objasnění pozitivních důsledků boje proti chudobě.

Témata zahrnutá v Rozvojových cílech tisíciletí byla po jejich vypršení v roce 2015 zapracována do Agendy pro udržitelný rozvoj 2030, sestavené pro období 2015-2030 Organizací spojených národů. Agenda, na jejímž vypracování se Evropská unie podílela, stanovuje celkem 17 cílů navazujících na předchozí priority. Nově cíle obsahují například problematiku dobrého vládnutí, vládu práva nebo mírovou společnost.

Cíle agendy byly zapracovány do evropských politik v podobě Nového evropského konsenzu o rozvoji, který instituce EU přijaly společným prohlášením 7. 6. 2017. Z tohoto dokumentu vyplývá zaměření na tři klíčové priority:

Důraz na propojení jednotlivých oblastí – jak samotného rozvoje, tak bezpečnosti a míru, migrace, environmentální problematiky či genderové rovnosti,
Zapojení nekonvenčních forem podpory – kromě tradiční rozvojové pomoci by měl nový rámec podporovat zapojení soukromých investic nebo lepší mobilizaci domácích zdrojů,
Partnerství odpovídající lokálním požadavkům – podmínky vztahů s jednotlivými zeměmi by měly lépe zohledňovat stupeň jejich rozvoje, občanskou společnost a dalších místních specifik.

Evropský komisař pro řešení krizí Janez Lenarčič na návštěvě v Haiti v návaznosti na pomoc EU po tamním devastujícím zemětřesení v srpnu 2021. Zdroj: Evropská komise

Vývoj rozvojové politiky EU

Vytvořit legální bázi pro evropskou rozvojovou politiku navrhovalo Nizozemí již při jednání o Jednotném evropském aktu v roce 1986. Evropská rada v Římě v roce 1990 navrhla, aby se rozvojová politika stala součástí Společné zahraniční a bezpečností politiky, tedy druhého pilíře EU.

Během jednání mezivládní konference o textu Maastrichtské smlouvy se prosadil návrh Nizozemí zařadit rozvojovou politiku mezi sdílené kompetence Evropského společenství a nepodřídit ji Společné zahraniční a bezpečností politice. Evropské společenství tedy získalo kompetenci k vytváření rozvojové politiky, která má být doplňkem bilaterálních rozvojových politik členských států.

Kořeny rozvojové politiky EU však sahají až ke vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1956. Zakládající členové, kteří měli kolonie v zámoří, prosadili do Římské smlouvy přidružení 20 zámořských zemí a území, která spočívala na dvou hlavních elementech – obchodních výhodách a rozvojové pomoci.

V 60. letech většina afrických kolonií získala nezávislost. Z nově vzniklých států se pouze Guinea rozhodla odstoupit od zvýhodněného přístupu k trhu EHS a rozvojové pomoci. V roce 1963 proto EHS s 18 bývalými koloniemi sdruženými ve Společenství afrických a malgašských států (AAMS) vyjednalo smlouvu z Yaoundé. Dohoda podepsaná platila mezi lety 1963 a 1969 a byla následovaná dohodou Yaondé II, která platila v období let 1969 až 1974.

V 70. letech vlivem ropné krize a nespokojenosti s výsledky rozvojové politiky rostl tlak na změnu. Rozhodujícím bodem se stalo přistoupení tradiční koloniální velmoci Velké Británie k EHS. V roce 1975 tak byla v Lomé podepsána nová dohoda se skupinou 46 Afrických, karibských a pacifických států (AKP). V průběhu platnosti 4 dohod z Lomé (léta 1975-2000) se k dohodě přidaly další státy a dnes má skupina AKP států 79 členů.

Děti ze školy postavené v rámci evropské rozvojové spolupráce v Keni. Zdroj: Evropská komise

Další dohoda, která stanovuje principy a cíle spolupráce EU se zeměmi AKP, byla uzavřena 23. června 2000 v Cotonou v Beninu. Její platnost byla stanovena na 20 let a platnost finančního protokolu, upravujícího finanční otázky, na 5 let. Hlavními pilíři dohody jsou:

rozvojová spolupráce
hospodářská a obchodní spolupráce
politická dimenze

Platnost dohody z Cotonou měla skončit v únoru 2020, byla však prodloužena do 30. listopadu 2021 s tím, že může pozbýt platnosti dříve, pokud nová dohoda o partnerství mezi EU a zeměmi AKT (tzv. post-Cotonou) bude prozatímně uplatňována nebo vstoupí v platnost před tímto dnem.

V prosinci 2020 dosáhly EU a Organizace afrických, karibských a tichomořských států (OACPS) politické dohody o nové dohodě, která nahradí dohodu o partnerství z Cotonou. V návaznosti na jednání byla dohoda pro období po skončení platnosti dohody z Cotonou parafována v dubnu 2021.

Cílem nové dohody je také posílit schopnost EU a zemí AKT řešit společnými silami globální výzvy. Dohoda se vztahuje na tyto prioritní oblasti:

demokracie a lidská práva,
udržitelný hospodářský růst a rozvoj,
změna klimatu,
lidský a sociální rozvoj,
mír a bezpečnost,
migrace a mobilita.

Spolupráce s AKP státy je nejstarší, nicméně ne jedinou součástí rozvojové spolupráce ES. Od počátku 70. let poskytuje ES obchodní preference rozvojovým zemím v rámci tzv. Všeobecného systému preferencí, a ve stejné době začalo EHS spolupracovat s asijskými státy. Od 80. let spolupracovalo ES intenzivněji též se zeměmi Latinské Ameriky.

Přístup k oběma těmto regionům charakterizuje diferenciace mezi relativně rozvinutějšími a chudšími státy. V případě rozvinutějších zemí nebo regionů se spolupráce EU orientuje především na problematiku obchodu a investic. Příkladem může být jednání v rámci asijsko-evropských konferencí (ASEM) nebo s uskupením MERCOSUR.

V případě chudších zemí Jižní Asie, Střední Ameriky a Andského regionu hraje rozvojová spolupráce a v případě přírodních katastrof humanitární pomoc významnější roli, objemy disponibilních prostředků jsou však výrazně nižší než v případě spolupráce se zeměmi AKP.

EU udržuje též intenzivní spolupráci se zeměmi Severní Afriky a Blízkého Východu, přičemž se zaměřuje na oblast obchodu, bezpečnosti a s výjimkou nejrozvinutějších států regionu i na oblast rozvojové spolupráce.

EU – Afrika

Afrika je nejbližším sousedem Evropy a je pro EK prioritním regionem. Usiluje o obnovení a nastavení pevných vztahů s africkým kontinentem. Proto byly v roce 2020 přijaty klíčové strategické dokumenty EU s prioritami pro budoucí vztah EU – Afrika. Primárně se jedná o dohodu Post-Cotonou (viz výše) a sdělení EK ze dne 9. 3. 2020 „Směrem ke komplexní strategii s Afrikou“ s návrhem partnerství v pěti prioritních oblastech:

ekologická transformace a přístup k energii
digitální transformace
udržitelný růst a zaměstnanost
mír a správa věcí veřejných
migrace a mobilita

Prohloubení spolupráce na základě sdílených zájmů a hodnot umožní oběma stranám dosáhnout společných cílů a řešit globální výzvy. Rovněž představují posun ve vnímání partnerství EU a AU směrem k větší rovnoprávnosti a sdílené odpovědnosti obou stran za naplňování a rozvoj.

Velký důraz je kladem i na pravidelná setkávání na nejvyšší úrovni ve formě Summitu EU-AU (Africká Unie), která se schází jednou za tři roky. Poslední summit EU-AU měl proběhnout v roce 2020, ale kvůli opatřením v souvislosti s COVID-19 byl Summit posunut na únor 2022, tedy během francouzského předsednictví. Zde se očekává, že Africká Unie představí své priority ve spolupráci s EU a dojde k přijetí společných priorit. Pravidelná každoroční setkávání probíhají i ve formě ministerských zasedání EU-AU.

EU a její členské státy zůstávají nadále největšími světovými dárci rozvojové a humanitární pomoci na podporu udržitelného rozvoje, stability a míru v Africe. S cílem stimulovat africkou ekonomiku se Komise zavázala poskytnout Africe na období 2014—2020 oficiální rozvojovou pomoc ve výši 31 mld. eur.

Rozvojová spolupráce probíhá prostřednictvím různých finančních nástrojů. Donedávna byl nejdůležitějším nástrojem Evropský rozvojový fond (ERF), který se opíral o dohodu z Cotonou a nebyl součástí společného rozpočtu EU. 11. ERF měl rozpočet ve výši 29,1 miliardy eur: 24,3 miliardy eur na vnitrostátní a regionální programy spolupráce, 3,6 miliardy eur na spolupráci v rámci AKT a 1,1 miliardy eur na investiční facilitu AKT, kterou spravuje Evropská investiční banka.

Rozvojová spolupráce hraje významnou roli v rámci řešení migrační krize a předcházení jejím příčinám. V roce 2015 na summitu o migrace ve Valletě doplnila EU rozvojovou spolupráci o Nouzový svěřenecký fond EU pro Afriku (EUTF pro Afriku) pro období 2015 -2020 určený pro region Sahelu a oblast Čadského jezera, Africký roh a Severní Afriku. V současné době spravuje bez mála na 200 projektů zaměřených na řešení hlavních příčin migrace a poskytování ochrany migrantům a uprchlíkům na cestě a boji proti převaděčství a obchodování s lidmi. Celková finanční suma v EUTF pro Afriku dosahuje výše 5,0 miliardy EUR. Česká Republika přispěla částkou 10 411 624 EUR.

V rámci nového finančního nástroje NDICI je 10% z celkového rozpočtu věnováno právě na zmírňování příčin migrace a migrační management.

Institucionální struktura

Do 80. let byla rozvojová politika zaměřena na jeden nástroj a jedno generální ředitelství Komise ES. Členské státy pouze v pětiletých intervalech schvalovali plán Komise. Změna nastala v roce 1999, kdy byly do rozhodování a implementace rozvojové politiky zapojeno několik generálních ředitelství Komise, Evropský parlament a Rada EU.

Evropská komise

Komise je zodpovědná za iniciaci legislativy a provádění rozvojové politiky, kterou má na starosti Generální ředitelství pro mezinárodní partnerství vede Koen Doens pod záštitou finské komisařky pro mezinárodní partnerství Jutty Urpilainen. Generální ředitelství formuluje evropskou rozvojovou politiku a politiku mezinárodní spolupráce a zajišťuje jejich koordinaci s dalšími unijními politikami. Je zodpovědné za využívání finančních nástrojů rozvojové pomoci, které má EU k dispozici a distribuci pomoci ve světě. Vede dialog s rozvojovými státy, ale také s bilaterálními donory a nestátními aktéry. Ředitelství spolupracuje s Evropskou službou pro vnější činnost (EEAS) a dalšími útvary Komise podle tematických oblastí.

Generální ředitelství pro obchod se podílí na rozvojové politice prostřednictvím pomoci chudým zemím rozšířit jejich zahraniční obchod, především zlepšením přístupu na trhy EU. V jeho čele stojí Němka Sabine Weyand, politicky spadá ředitelství pod komisaře pro Hospodářství ve prospěch lidí Valdise Dombrovskise.

Generální ředitelství pro Evropskou politiku sousedství a jednání o rozšíření dohlíží na finanční pomoc potencionálním budoucím členským zemím EU a státům Východního partnerství. Vzniklo v roce 2004 z Úřadu Evropského společenství pro humanitární pomoc založeného v roce 1992. Generálním ředitelem je Maciej Popowski, politické vedení zajišťuje maďarský komisař Olivér Várhelyi.

Generální ředitelství pro evropskou civilní ochranu a operace humanitární pomoci pomáhá zajišťovat rychlou a účinnou pomoc ve světě při přírodních katastrofách a krizích způsobených člověkem. Ředitelství vede P. Michael Koehler, politicky spadá pod slovinského komisaře Janeze Lenarčiče.

Rada EU

Přijímá spolu s Evropským parlamentem v oblasti rozvojové pomoci legislativní návrhy Komise. V rámci poslední reformy Rady na základě závěrů zasedání Evropské rady v Seville v červnu 2002 došlo ke snížení počtu specializovaných zasedání Rady, přičemž byla ukončena činnost Rady pro rozvoj jako svébytné formace. Problematika rozvojové pomoci je od vstupu v platnost Lisabonské smlouvy projednávána Radou pro zahraniční věci.

Evropský parlament

Od přijetí Amsterodamské smlouvy v roce 1999 je v oblasti rozvojové politiky spolurozhodovacím orgánem při přijímání legislativy. Oblastí rozvojové politiky se zabývá Výbor pro rozvoj a spolupráci. Evropský parlament se sice podílí na tvorbě rozpočtu, ale nemá žádné kompetence, pokud jde o alokaci fondů. Nerozhoduje ani o využívání prostředků z Evropského rozvojového fondu (EDF).

Tématem rozvojové politiky se zabývá Výbor pro rozvoj, v jehož čele stojí švédský europoslanec Tomas Tobéz Evropské lidové strany. Za ČR je zde náhradníkem Jan Zahradil (ODS).

Na rozvojové spolupráci se podílí i Evropská investiční banka (EIB), a to poskytováním zvýhodněných úvěrů rozvojovým zemím.

Partnerství EU-AKP disponuje na základě Dohody z Cotonou specifickou institucionální bází, kterou zajišťuje Rada ministrů, Výbor velvyslanců a Společné parlamentní shromáždění.

Důležité odkazy

Autor: CDK

ZAHRANIČÍ A BEZPEČNOST