Simulace zastupitelstva Karlovy Vary

Cílem regionální politiky EU je investovat do zvyšování konkurenceschopnosti a zaměstnanosti na regionální úrovni a zajistit zvýšení životní úrovně nových členských států. Nastavení regionální politiky EU se liší v jednotlivých programovacích obdobích, pro které stanovuje Evropská unie specifické cíle a podmínky čerpání ze zdrojů EU.

Hlavním nástrojem regionální politiky EU jsou dva strukturální fondy (Evropský fond pro regionální rozvoj a Evropský sociální fond) a Fond soudržnosti (neboli Kohezní fond).

Základní rozdíl mezi strukturálními fondy a Fondem soudržnosti spočívá hlavně v podporovaných aktivitách. Fond soudržnosti je určen jen pro podporu velkých projektů v oblasti dopravy a životního prostředí a využít jej mohou jen státy, které nepřekročí 90 % průměru HNP ostatních států. Rozdíl mezi Evropským sociálním fondem a Evropským fondem pro regionální rozvoj spočívá v typu podporovaných intervencí, první je určen pro neinvestiční akce (např. školení), druhý podporuje investiční, infrastrukturní projekty.

Vývoj regionální politiky

První zárodek dnešní evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti vznikl nedlouho po zahájení poválečné integrace západní Evropy. V roce 1958 byla založena Evropská investiční banka mající poskytovat (v zásadě na ad hoc bázi) výhodné úvěry na investice do technologií. Dotace, fakticky v podobě, jak je známe dnes, zavedl v roce 1960 Evropský sociální fond, zaměřený již tehdy na neinvestiční podporu aktivit v oblasti zaměstnanosti, vzdělávání a rozvoje lidských zdrojů. V roce 1962 pak vznikl „legendární“ Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond zaměřený na podporu zemědělců a později – prostřednictvím své „podpůrné“ části – také na rozvoj venkova jako celku.

Skutečný regionální rozměr získala kohezní politika až v 70. letech, kdy se začalo Společenství rozšiřovat o nové členské státy. V roce 1975, dva roky po vstupu Dánska, Irska a Velké Británie, vznikl Evropský fond pro regionální rozvoj, rozšíření o Řecko (1981) a Portugalsko a Španělsko (1986) zase dalo vzniknout tzv. integrovaným středomořským programům či prvním dvěma významnějším nástrojům, jež jsou dnešní terminologií označovány jako komunitární programy (řízené a administrované nikoliv jednotlivými členskými státy jako programy operační, ale přímo institucemi EU). Šlo o program STAR zaměřený na rozvoj moderních telekomunikací a program VALOREN pro oblasti postižené krizí hutnické výroby.

Adekvátní definice se politika hospodářské a sociální soudržnosti dočkala v letech 1986 a 1988, nejprve prostřednictvím Jednotného evropského aktu, v jehož článku 23 byl kladen důraz na zmenšování nerovnoměrností mezi regiony a snižování jejich zaostalosti, a později v nařízení o strukturálních fondech, jež zavedlo pět cílů „strukturální a regionální“ politiky.

S Maastrichtskou smlouvou, po jejímž přijetí vznikla dnešní EU (ale například také projekt společné měny v podobě tzv. hospodářské a měnové unie), už byla kohezní politika integrální součástí evropského projektu. Bylo tomu tak nejen proto, že po roce 1989, kdy došlo k politickým změnám ve střední a východní Evropě, bylo jasné, že dříve či později se bude EU dále rozšiřovat (a rozhodně ne o země hospodářsky vyspělé), ale rovněž proto, že s „Maastrichtem“ se evropská integrace také výrazně „prohloubila“ (obsáhla více oblastí a v těch stávajících spolupráci členských států a institucí EU zintenzivnila). To vše výrazně zvýšilo tlak na rozvoj takzvaného občanského rozměru EU a potažmo na to, aby EU kromě výsledků, jež se mohou projevit ve střednědobém nebo dlouhodobém horizontu (legislativa), byla s to nabídnout také výsledky více či méně okamžité a „hmatatelné“, navíc mnohem širší škále příjemců než pouze zemědělcům.

V tomto kontextu je pak pochopitelné, proč v roce 1989 vznikl „předvstupní“ program PHARE, původně zaměřený výhradně na Maďarsko a Polsko (Poland and Hungary: Assistance for Restructuring their Economies), a v roce 1993 Fond soudržnosti (Kohezní fond), zaměřený na významné projekty z oblasti dopravy nebo životního prostředí v zemích s HDP nižším než 90 % průměru EU, nebo Finanční nástroj na podporu rybolovu.

Od poloviny 90. let zůstává základní logika unijní kohezní politiky fakticky stejná a mění se (byť někdy více než málo) pouze její parametry. Mezi ty patří – kromě návaznosti na „velké“ strategie EU typu Evropa 2020 – zejména počet cílů politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Tendence je zjevná: veřejná podpora z prostředků EU se koncentruje.